úterý 29. října 2013

Jumaroro

Kdyby Nikča byla někde na hlídání, tak ji snad přečtu celou v kuse. Ale Niki byla doma a tak jsem četla dva večery. Jumaroro je lehce čtivá a zajímavá knížka. Darovala jsem ji Lucce k narozeninám. Ta ji půjčila babičce do lázní a babička se vrátila s tím, že o té knížce ještě doteď musí přemýšlet. Lucka si ji brala na dovolenou na Mallorcu a po návratu přistála u mě. 

Já o své dovolené četla Hračku. Román od stejné autorky,ale z úplně jiného soudku. 

Obě doporučuji např. jako vánoční dárek. A když už jsme u těch Vánoc, tak mně by mohl někdo koupit její další román Tichošlap. A nebo si ho koupím sama :-)

Mrkněte na čtenářské reakce k Jumaroro a hned vám bude jasné, proč vám knihu doporučuji. Nepíší tam jen ženy, ale i muž: http://www.sylvalauerova.cz/cz/knihy/jumaroro/ctenarske-reakce/

Pokud vás reakce navnadily, tak si přečtěte i úryvek a poběžíte do knihkupectví :-)

Úryvek třetí.

str. 55
José  nastupoval do loďky. No tohle. To je snad až drzost. Nevěděla jsem, jak mám reagovat. Jednoznačně jsem byla na správný cestě. Asi bych měla absolvovat všechno to, co absolvoval Lukáš. Jenomže zítra si s sebou mám vzít všechny věci. Jak dlouho bude celá výprava trvat. Vždyť nic nevím. Proč mi to José neřekl?
„José, nemůžeš zavolat svému kolegovi, aby se zeptal na mého přítele? A kdy se mám vrátit z té výpravy, jak dlouho potrvá?“
Najednou jsem byla vetřelec. José se zatvářil, jako bych se znovu ptala na věci, které mi právě hodinu vysvětloval. „Nebudu volat kolegovi. Znáš podmínky. Znáš podmínky, na nic se mě neptej. Já se jen starám o tvůj dnešní a zítřejší výlet. Omlouvám se, ale budu muset jet.“ Natáhl ke mně ruku.
Byla jsem zděšená, naštvaná, překvapená a zahanbená zároveň. Byla MOJE chyba, že jsem neznala podmínky. Nevěděla jsem, co mám říct, jak mám reagovat. Podala jsem mu ruku a zkusila větu poslední záchrany: „Ale kolik to bude stát dnes večer? A zítra? A koho se můžu zeptat na toho svého přítele?“ To už se na mě skoro zamračil.
„Kolik? Nic. To je přece součástí smlouvy. Znáš podmínky. Mě se na nic neptej. Uvidíš sama. Uvidíš. Užij si dovolenou. Šťastný pobyt.“
Muž v lodi nastartoval motor. José změnil svůj výraz na „opět zdvořile usměvavý“, hlavně že jsem nekladla další otázky, na které neuměl odpovědět.
„Bylo mi potěšením. Nezapomeň. Tohle místo, dnes v osm třicet a zítra v jednu…,“ jeho hlas se ztratil v hluku lodního motoru. Zmizel i s lodí dřív, než jsem se vůbec stačila nadechnout a vzpamatovat z dalšího šoku, který mi tenhle tajemný výlet připravil.
Užuž jsem si myslela, že všechno pevně držím v rukou. Teď mám domluvenej na noc pofiderní výlet za mladýma krokodýlama. V uších mi zazněl Áaronův hlas a jeho nadšení nad noční vyjížďkou. Jestli se nepletu, říkal, že jel v noci na kajmany taky sám. Že by byl číslo 2? Pokud by byl číslo 2, tak na rozdíl ode mě znal podmínky. Určitě dostali nějaký itinerář, věděli, jak dlouho na Amazonce budou a kolik je to bude stát. Lukáš by rozhodně nevyhodil spousty peněz za luxusní individuální dovolenou pro jednoho. Co by ale uvítal, byla třeba práce na farmě za pobyt a stravu a možná k tomu i pár výletů. Možná výlet končí na nějaké maniokové farmě, kde „alternativní“ turisti půl dne pomáhají při práci…
Courala jsem se, s hlavou úplně popletenou, zpátky do města. José mi nedal ani vizitku, ani telefon, měl jen svůj úkol, ten si splnil. Nahrnul do mě spousty údajů o městě, státu a nakonec i řece, někomu sdělil, že výprava je kompletní, a tím to pro něj skončilo. A kdo jsou ti… ka ka… kolokos nebo kablokos, kalokos??? Já se snad odsud, z toho zpropadenýho města nedostanu. Nevím o nic víc než včera. Snad jen, že bych mohla být členem skupiny o třech lidech, kteří patrně přiletěli asi v tyto dny, a já jsem poslední. Celej systém této dovolené vypadá jako nějaká hra, kde si výsledek asi musím nějak zasloužit. Zatím svou chytrostí. Tohle by se Lukášovi strašně líbilo… tedy jedna jediná indicie, že bych mohla být na správné cestě. Ale nikdo se mnou nechce pořádně mluvit. Krátce mi něco sdělí, a zase zmizí. Včera v noci jsem skákala do stropu s tím, že si dnes s Josém promluvím. Ale hra zjevně neskončila. Všechno pokračuje dál a je to tajemnější a tajemnější. Jenom ti kajmani a růžoví delfíni jsou asi úplně normální…
Všechny myšlenky se převracely a rolovaly v hlavě, v uších mi pořád zněla Josého brazilská angličtina a jeho rezolutní tón: Ju nou kondyšns, ju nou kondyšns, ju dount ásk enyting, ju vil sí evryting et dí end. Ju vil sí, ju vil sí. JO, José, možná uvidím, ale kdy? Zítra? Pozítří? Za týden?

Žádné komentáře:

Okomentovat