Spím, spíš, spíme (o uspávání a společném spaní)

Ondrášek

Tento týden jsem potkala kamaráda Jirku, taťku malého Šimona (8 měsíců). Vedli jsme tradiční rozhovor: "Jak se máte? Co Šimon?...." A z něho to vypadlo. "Všechno je fajn, jen kdyby spal. Dnes budeme zkoušet saunovou variantu a zítra naopak mrazákovou a uvidíme, jestli se mu při některé z teplot bude spát líp. Co já, mě nechá Štěpa spát, ale ona je ráno (chudák), jak po flámu."...
Tentýž den se u nás stavila Štěpa a jen potvrdila Jirkova slova.

Myslím si, že nejvíc z nás šesti mamin řešila uspávání Verča. Kde se inspirovala? V knížce - Každé dítě může dobře spát. O tom, jak se jí dařilo/nedařilo se dočtete níže.

A jak jsme na tom my ostatní? Zeptala jsem se mamin na dvě otázky:

1) Jak uspáváš/uspáváte?

 2) Spí vaše dítě s vámi, v posteli nebo postýlce, v pokojíčku...?

 Verča a Ondra

1) O uspávání bych já osobně mohla napsat už knihu. V každém období to bylo jiné a u nás víceméně velice náročné. Zpočátku se pochovalo, položilo, zazpívalo a něco málo se přečetlo miminku a potom jsem odešla. Už odmala jsem mu četla, ze začátku jen svoje knížky, které jsem měla rozečtené, postupně jsme se dopracovali k tomu, že jsme si četli spolu a ukazovali si na obrázkách, potom nějaká krátká pohádka. Vyžadoval však přítomnost jednoho z rodičů po celou dobu než usnul. Na roce a půl jsme přistoupila na to, že přečtu pohádku, dám dobrou noc a odejdu. Byly strašný scény, až takový, že vylízal z postýlky. Potom se to na čas uklidnilo a bylo to lepší, ale po víc jak roce spaní sám v pokojíčku, se najednou začal několikrát za noc budit a vyžadovat přítomnost táty nebo mámy. Dva měsíce jsem "bojovali", že přestane. Nepřestal, tak jsme ho odstěhovali zpátky k nám do ložnice a hned spal celou noc, i s uspáváním byl klid. A od té doby, co zase spí sám a ve velké posteli, se snažíme přečíst pohádku cca 20min., dáme pusu, řekneme, že ho máme rádi a odejdeme. Někdy to zabírá a v pohodě sám si usne, jindy dělá scény - i hodinu a půl. Řve a vzteká se, že tam chce tátu nebo mámu. Zkoušela jsem mu pustit pohádky na CD, kolotoč s obrázkama (když byl mladší), ale nic nezabralo.

2) Ondra od malička spí ve své postýlce (samozřejmě, že se mi stalo, když jsem ho v noci kojila, že jsem usnula, tak spal se mnou), ale hned, jak jsem se vzbudila, jsem ho přendala zpátky do jeho postýlky. Spaní dítěte v posteli s rodičem / s rodiči neuznávám, ale je to každého věc, pokud chce mít vedle sebe raději dítě než partnera nebo se mačkat tři (či více) v posteli, je to jen a jen jeho rozhodnutí. Ale já vím, že bych se se svým dítětem nevyspala - strašně sebou v noci mele a vyžaduje spoustu místa. Ve 2,5 letech spí sám v pokojíčku ve velké dvoumetrové posteli.


Příklady toho, jak Ondra usne všude :-)

Krátký výlet na saních

Solná jeskyně

Petra a Vojtík

1) Uspávání u nás bylo převážně v pohodě, stačila říct pohádka, pohladit, pusinka na tvářičku, ale čím jsme starší a máme vlastní postel, tak tím víc vylézá a zkouší kolikrát naši trpělivost!! Ale my se nedáme a ženeme ho zpět, někdy bohužel vyběhne i šestkrát 

2) Vojta vždy spal ve své postýlce u nás v ložnici, do naší postele chodil na mazlení nebo když marodil. Od dvou let spí ve své velké posteli, z které měl velkou radost a spokojeně si v ní chrní

Káťa a Ondrášek 

Ondrášek

1) V postýlce s pohádkou a mlíkem. Někdy s křikem Ondráška, někdy s lumpárnama a pak s maminčiným křikem. 
Momentálně na to vzpomínám, co to bylo za peklo, protože v současnosti Ondra spí celou noc. Prospal už 5 nocí v kuse. Ťuk , ťuk...U 2,5 letého dítěte pro někoho normální, u nás neskutečné štěstí. Ondrášek byl utrápené miminko. I jedno noční vstávání je pohodička. Když už se nemuselo udrncávat tak usínal u prsa. Do dvou let. Jako miminko dost křičel a když křičel, tak se dusil a zvracel, takže jsem večer co večer musela drncat přes prkýnko v našem domácím kočárku. Než jsem měla v kuchyni kočárek, tak mě zachránil Karp. Zhruba od 2. měsíce do půlroku, jsem zavinovala a houpala na kolenou od 30minut až 2 hodiny.Ach jo. I když nespal, tak se aspoň uklidnil a nekřičel. A to nebyly jen noci. Skoro každý den jsme šlapali se psem na Bramberk přes les. Čím větší výmoly a kořeny tím lépe Ondra spal. Přijít domů, nakrmit, přebalit a zase houpat.   

2) Jinak Ondráš spí s náma v ložnici. Má postýlku bez bočnice přiraženou k naší velké posteli a koulí se kam chce. Dlouho spal jen se mnou, teď už víc preferuje svoji postýlku. Sama si pamatuju, že jako malá jsem chtěla být v noci s mámou a tátou a noc co noc jsem lezla k nim a spala na zemi pod stolkem vedle jejich postele. Ondrášek není dítě, co by chtělo svůj pokoj na spaní. Prostě až se odstěhuje, tak se odstěhuje. Stejně jako se odstěhoval do své postýlky.

Milena, Vojtík a Matěj

1) Různě...každou chvíli jinak, jeden čas to byly písničky, pak pohádky, hlazení, držení za ruku. Teď aktuálně jen tak ležíme, poté co se musím rozčílit, že už toho bylo fakt dost za ten den, že si bude hrát zas zítra...

Vojtík

2) Vojtík v pokojíčku ve své velké posteli. Matěj jde nejdřív do postýlky v ložnici a když se vzbudí na první noční kojení přesouvá se až do rána do velké postele mezi tatínka a maminku...pádž je maminka lína vstávat z postele.

Lucka a Eliška

1) Doma chodí spát Elí sama s mluvenou pohádkou na DVD a odpolední uspávám čtenou pohádkou. Mimo domov většinou uspávám.

Eliška

2) Spí sama v pokojíčku, cca od 2. narozenin, kdy ho dostala. Od léta spí ve velké posteli a postýlku okupují plyšáci. Jen poslední dobou trochu zlobí a uprostřed noci přijde spát s brekem k nám, ale kdo to z nás nedělal?


Já a Niki

1) Uspávám většinou já (Luky jen když jsou doma sami a mamka si někam vyrazí :-) - takže minimálně). A odtud název tohoto článku. Protože to většinou dopadne tak, že spím, pak spí i Niki a tak spíme obě až do rána. Musím však říct a doufám, že to nezakřiknu, je to stále lepší a lepší. Od té doby, co nemáme flašku - což není tak dlouho, se nám moc nedaří dodržovat polední spánek. Díky tomu ale chodíme večer dřív do postele. Přečteme pohádku (max. 20 min), pustíme hvězdičku, dáme si ruku a spim :-) Už jí ale říkáme, že už je velká holka a tak ji dáme lampičku a bude usínat sama (teda sama ona a plyšáci, kteří jsou zrovna ten den v kurzu). Tak uvidíme.

Niki s taťkou

2) Od malička spí Niki s náma. Stejně jako Káťa máme i my postýlku přistrčenou k velké posteli a danou pryč jednu boční část. Čím je starší, tím si raději vybírá svůj prostor, takže se stane, že usínáme spolu, ale v průběhu noci si přeleze do postýlky (ani o tom nevím). 

Jak spíte vy???

Flaška - jak jsme se jí zbavili

To je ona a už jsme dva týdny bez ní. Hurááá, konečně. Nikče byly 2 roky a 7 měsíců, když jsem se k tomu konečně odhodlala, jsem totiž líný rodič.

Luky mě k tomu nabádal už dlouho, chtěl ji jí sebrat už v létě před dovolenou, ale já naléhala, že si to tam neužijeme atd. Zkrátka stále nějaké výmluvy.

Vrátili jsme se z Řecka a opět ji Luky bral. Já se s ním dohadovala, že to nejde, jen tak vzít, že se na to musí připravit. Tak se na mě trochu zlobil. A Nikču na to připravoval. Říkal jí, že už je velká a jaká je to ostuda, když ji pořád má. Samozřejmě ji neměla pořád, přes den pouze na spaní v kočárku a večer na noční uspávání. Prostě dostala flašku a hned usnula. Pohodička. 

No a před čtrnácti dny přijela na návštěvu "švagrová" s neteřema. Viktorce je rok a má svoji flaštičku, ale Nikče jsme řekli, že potřebuje i tu její. A světe div se, ona ji Vikče dala. Bylo to navečír a byl čas si jít lehnout. Samozřejmě Niki flašku vyžadovala, tak jsme ji připomněli, že ji dala Viktorce. Brečela. Ale jenom chvilku. Pak usnula. 

Druhý den - spánek v kočárku. Nikča chce opět flašku, ale hned si sama vzpomněla, že ji už nemá. Bylo pár slz, ale usnula.

A jak to vypadá teď? 

I přesto, že je Niki nemocná, tak si na flašku už ani nevzpomene. Přes den už nespí :-( To uspávání nám nejde. A večer? Jak kdy, někdy je unavená, že padne za vlast, ještě ani neleží v postýlce a jindy usneme prostě dřív a ona pak také. Je to zatím trochu boj.

Ptala jsem se holek, jak jsou na tom s dudlíky, protože Nikča tu flašku měla místo dudlíku a tady jsou jejich odpovědi:

 Verča a Ondra

S dudlíkem to bylo asi takhle... Strikně jsem dodržela prvních 6 neděl - nedat Ondrovi dudlík, ale potom jsem to už nevydržela. Byl dost uřvaný dítě a tak jsem mu dudlík dala. Zpočátku ho vyplivoval (asi měsíc), ale chvíli jsme mu ho tam držela a dal si říct. Potom mi jedna kamarádka řekla (měla to od své paní doktorky), že děti si do 10.měsíců nepamatují věci, které mají, tak pokud nechci, aby dudlík vyžadoval i nadále, ať mu ho kolem 10. měsíce vezmu. Tak jsem tak udělala a neřešila v budoucnu, jak se zbavit dudlíku. Sice mi v noci brečel a třeba by to dudlík vyřešil rychleji, než jsme to řešili my, ale prostě se mi líbí miminka s dudlíkem a ne batolata s dudlíkem. 

Petra a Vojtík

Dudlíka jsme měli v pusince už v porodnici, ze začátku ho moc nevyžadoval, většinou jen na spaní. Ale čím byl starší, tím ho chtěl více i přes den. No a na roce a půl jsme ho odbourali úplně, odstřihla jsem tu bambulku a on zjistil, že už to není ono a společně jsme ho hodili do popelnice. Ustal to statečně! A byl klid 

 

Káťa a Ondrášek 

Maminka dělala dudlíka :-) Kolem 7. měsíce měl dudlík na 3 týdny, v autosedačce a v kočárku. Ale nijak zvlášť ho nechtěl.

Tak který si dneska dám???

Milena, Vojtík a Matěj

Jasný! Nedám na něj dopustit. Ten pohled na mimčo, jak je blažený, když si ho může dudat, je prostě dokonalý...Vojta už se ho tak nějak nenápadně vzdal...jeden den ho vyžadoval a druhý si nevzpomněl a snad už si nevzpomene.

Lucka a Eliška

Elí měla dudlíka od narození, cca do dvou let.

I dudlík mám do barvy :-)

Já a Niki

Do porodnice jsem dudlík nebrala, tak jsem to měla načteno ze všech "chytrých" knížek. Pokud chcete kojit, tak dudlík vynechejte! Pche. Nikča měla v porodnici žloutenku, já hormóny na pochodu a brečela jsem, že nebudeme moct domů tak, jak jsem si to představovala. Niki brečela a já bez dudlíku. Tak mi sestřička poradila, ať ji dám do pusinky malíček, že si podudá. No řekl vám někdo, že si máte před porodem ostříhat nehty, aby si mimčo mohlo žužlat vaše prsty? Mně ne, takže jsem si půjčovala nůžky a prst pomohl, ale jen na chvíli. V noci jsme byly vyřízené všechny - já, Niki, maminka i mimčo na vedlejší posteli. Sestřička nám donesla na půjčení dudlík a druhý den ho přinesl Luky. Od té doby ho Niki měla. Na 10. měsíci po vzoru Verči se ho krásně zbavila, ale flašku jsme ji nechali - dudlík za dudlík. No a jak to s tou flaškou bylo už vlastně víte.
Pokud budeme mít druhého prcka, tak mu flašku tak dlouho nenechám, bylo to zbytečné. I když v ní Nikča měla jen čistou vodu a večer mlíčko, tak si myslím, že to jejím zubům neprospělo.

A jak jste na tom vy? Mají děti dudlíka - do kolika? A co flaška?