A po návratu z nemocnice KONEČNĚ DOVOLENÁ

Po dvou dnech nás konečně pustili z Jindřichohradecké nemocnice a mohla začít ta PRAVÁ DOVOLENÁ.

I když pan primář apeloval na to, ať dávám na malou pozor, protože vnitřní krvácení se může projevit i třeba až za 14 dnů. Takže, co vám budu povídat, jsem teď na všechno až moc opatrná.

Co jsme tedy dělali zbývající 4 dny?

- projížděli jsme se na loďkách u Červené lhoty












- obě děti jsme dali do jednoho kočárku, což Niki okomentovala: "To je paráda mami".



- byli jsme v ZOO u Hluboké nad Vltavou, mimochodem je úplně jiná než ostatní. Zrovna tam probíhají rekonstrukce, ale až to bude hotové, tak tam určitě vyražte. Stojí to za to.
http://www.zoohluboka.cz/


- jeli jsme parní lokomotivou z Jindřichova Hradce do Nové Bystřice. To se dětem (těm starším, Matěj protestoval) líbilo snad ze všeho nejvíc. Na zpáteční cestě byly tak vyčerpaní, že usnuly.

 

Jaké peripetie sebou nese dovolená více rodin?

 

- každý je zvyklý na své rituály a ty se málokdy shodují
- já čekala, že se naše děti společně najedí u jednoho stolu, tak to se za tu dobu stalo pouze u první večeře, kdy jsme byli všichni unavení po cestě. Na nějaké stolování prostě naše děti neměli čas. Takže jsme je honili, abychom do nich něco dostali.
- bohužel v daném termínu, kdy jsme vyrazili na dovču my, neměli v jiném apartmánu místo, takže jsme všichni (3 dospělí, 3 děti) spali v jedné místnosti. Uspávání bylo hrozné, tedy pokud jsem neusnula dřív než děti, pak už mi to bylo jedno a když jsem se po nějaké hodině vzbudila, tak všichni spali. Ale jednou už se to nedalo vydržet a tak Niki musela do kočárku. Samozřejmě hned usnula. Přenesla jsem ji do postele a spinkala dál. Tohle uspávání mělo jedinečnou výhodu. Neusnula jsem první a tak jsme si konečně mohli dát vínko a posedět večer na terase.
- ty naše děti byly jako dvojčata, prostě chtěli pořád stejné věci. Niki nejraději Vojtovo odrážedlo (jak jsem psala již dříve, měl ho jiné než ona), tak se o něho prali
... mohla bych toho vypsat spoustu, ale jedno je jisté. TA DOVOLENÁ STÁLA ZA TO.

Dovolená ... jak to bylo dál

Niki se probudila, tím jsem končila minulý příspěvek (Co s sebou na dovolenou). Vyspala se do růžova a měla hned plno elánu, jak když v ní čerti šijou. Spala v kočárku hned vedle klouzaček, takže když z něho vylezla a trochu se rozkoukala, tak okamžitě chtěla na klouzačky.

A pak se to stalo...důvod, proč píši tento příspěvek až o týden později a ne hned při dalším Nikčině spaní, což jsem původně slibovala.

Nikča sjela klouzačku po zádech (ne v sedě), což ji vymrštilo a dopadla na záda a hlavičku. Žádná velká rána to nebyla, začala hned plakat, přiběhla i teta Milča a utěšovaly jsme ji. Ale ona brečet nepřestávala až z toho zapomněla dýchat. V tu chvíli jsem si říkala, že to bude v pořádku, že se za chvíli nadechne, ale to už ji Milena chytla za nohy a snažila se ji otočit, aby dech popadla. Nepomohlo to. Tak volala na Pavla, aby přiběhl, že Niki nedýchá. Okolo nás se začali shromažďovat další rodiče s telefony (byl to přeci jen rodinný penzion). Pavel přiběhl, položil bezvládné tělíčko na zem a v tu chvíli jsem si naopak říkala, že je zle. Naštěstí nebylo. Pavel do Niki 2x vdechnul (o té její malé pusince se mu prý pak dva dny zdálo) a Nikča se rozdýchala.

Byla to fakt hrůza. Nikomu bych nepřála něco podobného zažít, ale pokud se to náhodou stane, tak prý stačí jen fouknout do obličeje a děti se opět rozdýchají.

Niki pak byla trochu apatická, asi taky v šoku, tak jsem se rozhodla, že zajedeme do Jindřichova Hradce do nemocnice. Byl podvečer. V nemocnici jsme putovali z chirurgie na rentgen, z rentgenu na neurologii a z neurologie na dětské odd. Diagnóza - lehký otřes mozku. Doktorka: "Maminko, tak si tu s námi poležíte". Maminka: brek. Přišli jsme na pokoj. Maminka: brek. Ta nemocnice je opravdu ošklivá, stará. Ale personál skvělej. Jen maminka nesmí být taková citlivka (po měsíci stráveném v nemocnici v pěti letech s toxoplazmozou se není zas tak moc čemu divit). Říkali mi, ať vydržíme do rána a že pak budeme moct odjet. Ale ráno při velké vizitě primář řekl, že je to nebezpečné a pokud na odchodu trvám, tak ať podepíši reverz. Maminka: brek. Reverz jsem nakonec nepodepsala. Začalo být teplo a my ty teplé dny trávily v nemocnici.

Náš pokoj

Nikča byla úžasná. Jak nechce usnout jinde než v kočárku, tak tam dodržela odpolední siestu a zdřímly jsme si. Jen jsme byly pěkně zpocené, protože postele jsou vybaveny igelity proti počůrávání. Spaly jsme spolu ve velké, když ta malá vypadala jak klícka pro opičky.

Po dvou dnech nás pustili a začala nám dovolená. Jaká byla? To popíšu zítra.

Dobrou noc.